V místech, kde dnes stojí podnik Labit, a.s. byla v roce 1667 založena s podporou hraběte Morzina vrchlabským občanem Kryštofem Weissem první papírna ve Vrchlabí. Od roku 1857 pracovala v areálu lnářská firma JERIE. Tato existovala až do roku 1927. Po okupaci v roce 1939 se začala přádelna přestavovat na provoz chemického průmyslu. V době II. světové války (r. 1942) zde vznikl závod zbrojního průmyslu pod berlínskou firmou Friedrich Stolzenberg. Byla zahájena výroba vyvažovacích zařízení pro letadla a později i součástí k řízeným střelám V2. V závodě pracovalo několik set zajatých a na nucenou práci poslaných Rusů, Poláků, Francouzů, Belgičanů i Holanďanů.
V roce 1945 závod přešel pod národní správu, později jako národní podnik ZBROJOVKA BRNO.
Od roku 1953 se podnik zabývá strojírenskou výrobou pod různými jmény v rámci koncernu TOS.
Po revoluci roku 1989 došlo 1. 4. 1990 k založení státní akciové společnosti TOS Hydraulika. Tato společnost byla zprivatizována kuponovou metodou ve druhé privatizační vlně. První valná hromada nových vlastníků se konala v roce 1995. Na této valné hromadě byl změněn obchodní název na Labit, a.s.. TOS Vrchlabí se nyní nazývá Argo-Hytos.
Zápisy v Pamětní knize:
- 1966 – Za centrálou na pozemku obce Lipka v lese u Máslovanek byl postaven dům, který patří závodu Vrchlabí, kde každý rok do něj jezdí děti a stavějí si vedle stany, které po prázdninách vždy uloží do budovy. Také tam byla zavedena elektrika.
- 1968 – V květnu 1968 dělalo MNV cestu k táboru Vrchlabí.
Mám jedinou výše uvedenou pohlednici pionýrského tábora ČSAD Teplice. Nemám žádnou soudobou fotografii ani popis toho, jak to v táboře vypadalo nebo jak se v něm dětem žilo. Jsem vždy rád, když se někdo z účastníků pobytu v táboře ozve. Těch dětí muselo být hodně. Potěšilo mne, že se ozvala paní Věra Oulehlová, účastnice pobytu v táboře. S jejím svolením uvedu její zajímavé povídání a fotografie, které mi poslala.
„Na táboře jsem byla v roce 1967 a 1969, to byly dva poslední běhy (v roce 1968 byl tábor v Maďarsku). Po sezóně v roce 1969 ČSAD tábor zrušilo a pak se konal v Jesenici u Rakovníka a později ve Stodu u Plzně. Za nás to byl opravdu tábor pro „tvrďáky“, všechno bylo ve stanech, i kuchyň a jídelna, to byly vojenské „hangáry“, vařily nám paní průvodčí (pozn.: kromě řidiče autobusu byla (byl) někdy v autobuse průvodčí, která prodávala jízdenky), které si na tábor braly dovolenou a taky obětavě spaly ve stanech. Myli jsme se v korytech, voda (pozn: jen studená) byla natažená hadicí po louce od samoty za lesem, latríny…. . V sobotu nás brali do Pardubic do městských lázní umýt. Protože jsme byli z ČSAD, měli jsme tam autobus na výlety a pan správce měl z vleku za autobus „karavan“, ve kterém bydlel. Do tábora vedla betonová silnice z panelů, po té už je taky jen malý zbytek. Tábor mělo ČSAD Teplice už dřív, ale my z Duchcova jsme tam byli poprvé v roce 1967, protože se sloučilo ČSAD Duchcov a Teplice, do té doby jsme my duchcovští měli tábory samostatně , každý rok jinde. A tak jsem zažila tábory na Bradle jen dva 1967 a 1969. Byly vždycky dva běhy pro děti a pak jeden rodinný tábor, což byla podniková rekreaci ROH.“
Nedávno paní Oulehlová Bradlo a tábor navštívila: „Nemile mě překvapilo, že z hotelu, kam jsme si chodili pro tatranky a limonádu, je ruina. Mýtina, kde se tábor konal, je z poloviny zarostlá (osázená) smrčky, z tábora je vidět jen závora a srovnané místo po hřišti na volejbal.“
Ještě dvě fotografie:
Na příjezdové cestě k táboru.
Na louce u jezu na druhém koci Bradla (směrem k Seči, v blízkosti chat), tam jsme se chodili koupat, blíž to nikde nešlo.
Děkuji paní Věře Olehlové za popis dění v táboře a fotografie z konce 60. let.
Několik fotografií ze 14. srpna 2022:
Fotografie tábora a okolí z 26. července 2023:
