Adolf Míšek se narodil na Modletíně č. 15 dne 29. srpna 1875 a následujícího dne byl pokřtěn Štěpánem Sovou, administrátorem. Kmotry mu byli Marie, manželka Karla Míška, domkaře z Dolního Bradla č. 11 a František Knob, truhlář z Modletína č. 13. Porodní bábou byla Johana Hájková z Krásnýho č. 8.
Otec Josef Míšek byl tkalcem, venkovským muzikantem a domkařem v Modletíně č. 15, syn Františka Míška, domkaře v Dolním Bradle č. 11 a jeho manželky Kateřiny, rodem Marek, šenkýře z Chlomku č. 13.
Matka Anna, dcera Václava Knoba, mlynářského z Modletína č. 15 a jeho manželky Antonie, rodem Dostál, výminkáře z Modletína č. 15.
Absolvoval měšťanskou školu v Chotěboři. Vystudoval konzervatoř ve Vídni a po návratu do Čech převzal otcovu kapelu v Chotěboři. V roce 1898 se stal členem orchestru dvorní opery ve Vídni. Účastnil se činnosti vídeňských krajanských spolků. Byl sbormistrem pěveckého sboru Tovačovský a dirigentem Českého akademického orchestru. V letech 1910–1914 byl profesorem hry na kontrabas na Nové vídeňské konzervatoři. Po vzniku republiky se stal koncertním mistrem orchestru Národního divadla v Praze a působil i jako pedagog.
Byl hudebním skladatelem, dirigentem, sbormistrem, kontrabasistou a hudebním pedagogem.
Zemřel ve věku 80 let dne 20. října 1955 v Praze.
Dílo:
Skladby pro kontrabas
- Capriccio (1899)
- Koncertní polonéza (1903)
- Legenda op. 3 (1903)
- Sonata A-dur op. 5 (1909)
- Sonata e-moll op. 6 (1911)
- Sonata F-dur op. 7 (rev. 1955)
Komorní skladby
- Kinderherzen op. 21 pro housle (1903)
- Drei Tonstücke op. 22 pro housle(1904)
- Sonatinka pro housle ve snadném slohu
- Houslová sonáta E-dur
- Sonatina pro violoncello
- Idyla pro violoncello
- Klavírní trio op. 20 (1904)
- Smyčcový kvartet A-dur
- Smyčcový kvartet D-dur
- Smyčcový kvintet Es-dur
Písně
- Čtverlístek písní op. 11
- Zdrávas Maria
- Čtvero písní (1930)
Instruktivní literatura
- Studie stupnic, trojzvuků a čtverozvuků s klavírem
Psal sborové úpravy lidových písní, upravoval skladby pro housle a kontrabas a zkomponoval i řadu pochodů a příležitostných skladeb pro dechovou hudbu. Kromě Smyčcového kvintetu Es dur napsal Míšek řadu interpretačně zajímavých skladeb, v nichž se kontrabas představuje jako svébytný sólový nástroj se širokým rejstříkem barevných možností: Koncertní polonéza, Tři sonáty pro kontrabas a klavír, Koncert C dur a další. Smyčcový kvintet Es dur byl natočen v roce 2006 v Českém rozhlase Stamitzovým kvartetem s kontrabasistou Radomírem Žaludem.
Velmi zajímavý obraz o členech hudební rodiny Míškových podává disertační práce Mgr. Zdeňky Málkové nazvané Hudební život Chotěboře v období 1862 – 1918, z níž uvádím:
Otec Adolfa Josef Míšek (1832 – 1898) se do Chotěboře přistěhoval s rodinou patrně ke konci roku 1888 asi na přelomu října a listopadu, kde se jako kapelník věnoval soukromému vyučování v poměrně velkém měřítku. Původně měl vojenský vysloužilec a tkadlec Josef Míšek svou vyhlášenou kapelu v malé obci Modletín. Po jeho smrti v roce 1898 se vyučování věnoval jeho nejstarší syn Josef, který přešel z Modletína do Chotěboře, až do roku 1907, kdy zemřel. Rodina nepřišla do Chotěboře přímo z Modletína, neboť mezi tím bydlela jeden rok (1887/1888) v Německém Brodě. Na Modletíně zůstal jen Míškův nejstarší syn Josef. Důvody, které vedly Míška ke stěhování z Modletína do Německého Brodu, byly pravděpodobně existenční. Následně do Chotěboře přešel asi proto, že v Německém Brodě se nemohl příliš uplatnit; v té době (1882 – 1888) tam působil jako kapelník a ředitel kůru Václav Vlastimil Hausmann. Míškova Modletínská kapela byla na Chotěbořsku známá a „vyhlášená“. Nejstarší záznamy o účinkování přímo v Chotěboři spadají do roku 1870. Kapela byla zvána, aby hrála při plesech, věnečcích, akademiích a nejrůznějších slavnostech. V roce 1884 se po dohodě se spolkem vojenských vysloužilců stala základem pro jejich spolkovou hudbu.
V roce 1887 a 1888 si „Doubravan“ (Pěvecký sbor z Chotěboře) na své dvě velké akademie pozval právě kapelu Modletínskou. Z dochovaných programů vyplývá, že Modletínská kapela zahrála jakousi předehru od Mozarta a dále od Jaroměřického „Naše zpěvy“; na druhé akademii o rok později pak modletínští posílili orchestr vytvořený z členů „Doubravanu“ a učitelů a společně přednesli předehru k opeře „Zakletý princ“ od Hřímalého a směs ze Smetanovy „Prodané nevěsty“. (Dopoledne před touto večerní akademií ještě Modletínská kapela samostatně vyhrávala při slavnostním průvodu městem.)
Po otci, nejstarší syn Josef řídil v Chotěboři po nějaký čas Modletínskou kapelu. Byla to doba příhodná, neboť hasičská hudba již zanikla a ve městě po ní jistě zůstali „volní“ muzikanti. Ti pak spolu s Míškovými syny (všichni byli dobří hudebníci) mohli vytvořit základ chotěbořské kapely (možná i někteří modletínští docházeli). Míškova kapela pak po necelá dvě desetiletí zajišťovala téměř veškeré hudební produkce ve městě. Uplatnění nacházela i v celém okolí Chotěboře.
Míškova kapela vystupovala dle potřeby v různě velkém počtu, např. v roce 1889 na silvestrovskou zábavu bylo zjednáno 14 hudebníků a dohodnutý honorář činil 24 zl. (oproti plánu však hráli zřejmě v menším obsazení, nejspíš jen jako sexteto, protože odměna byla ve výši 12 zl.); na obyčejnou taneční zábavu po divadelním představení si spolek „Palacký“ v roce 1890 pozval jen 8 muzikantů (honorář není znám), na obdobnou akci o rok později si stanovili 12 muzikantů, přičemž „s nimiž vyjedná jednatel s podmínkou, že mají míti sebou nástroje foukací i smyčcové“ (zaplaceno jim bylo 19 zl. a další 4 zl. vydal spolek za pivo pro hudebníky). Na menších spolkových tanečních zábavách apod. poměrně často vystupovalo jen sexteto hudby Míškovy, případně kapela o osmi či více členech, v případě větších podniků hrála rozšířená o posily. O jejich repertoáru však konkrétní zprávy nejsou. Nějaké „noty“ mohli mít Míškové ještě z doby svého působení na vojně, další a nové skladby si opatřovali různě; i tak, že si je vzájemně poskytovali s kapelníky „sousedních“ hudeb a případně si je dále upravovali podle toho, jaké nástrojové obsazení bylo právě k dispozici. Ve vzpomínce Karla Míška na účinkování kapely jeho otce o pouti v Dolní Krupé (v roce 1890) je uvedeno: „Hráli jsme venkovské oblíbené taneční písně, jak na našem venkově jest starým chvalitebným zvykem, a hráli jsme právě valčíkovou píseň ‚Co ty kose, černý ptáku‘. Ke složení tehdy devítičlenné kapely ještě poznamenal: „Já hrál I. housle, otec foukal klarinet, Víšek flétnu. Na ostatní spoluhrající se již nepamatuji.“ Před rokem 1898 se jako dirigent uplatnil Josefův mladší, velmi talentovaný bratr, absolvent vídeňské konzervatoře Adolf Míšek (1875 – 1955) a kapela čítala asi 20 muzikantů. Členové byli „uniformováni čamarovaným kabátcem, dlouhými kalhotami a čepicí skoro poděbradskou a s lyrou a sokolím pérem z krocana, nad čelem. Hrálo se ve větším i menším obsazení jak v Es, tak i ve smyčcovém.“ Po Adolfově odchodu do Vídně v roce 1898 řídil kapelu dalších téměř 10 let bratr Josef, který vedle toho pracoval jako notářský písař. V srpnu 1907 však ve věku 49 let zemřel. Další bratři, kteří sice v Chotěboři žili a v kapele též hráli, se jejího řízení již neujali a nepokračovali tak v rodinné kapelnické tradici. Snad to bylo způsobeno tím, že se každý musel více věnovat své živnosti, byť je muzika provázela po celý život. Důvody však mohly být i jiné.
V Chotěboři také působila kapela spolku vojenských vysloužilců, která byla také spojena se jmény Míškových. Spolek byl založen v listopadu a již 7. ledna 1883 se členové zaobírali myšlenou na zřízení hudby. Návrh však byl odložen. Vrátili se k němu o rok později na valné hromadě 27. dubna 1884. Jak uvádí zápis: „Kapelník Miška z Modletína navrhuje, aby základ tvořila hudba Modletínská. Ta se zavazuje, že si za své peníze zřídí blůzy a klobouky. Spolek jim zakoupí bílé chocholy. Hudba ponese název ‚Hudba válečných vysloužilců Chotěboře‘ a bude kdykoli účinkovat. Kapelník Miška se zavazuje, že hudba pro spolek bude hrát za ceny mírné, což stvrdil svým podpisem.“ Josef Míšek, modletínský kapelník, byl sám vojenským vysloužilcem, takže je možné, že byl i členem chotěbořského spolku. Jedním z důvodů pořízení vlastní kapely a z toho i plynoucí požadavek na „mírné“ ceny vzešel asi ze špatné zkušenosti, kdy právě Míškově Modletínské kapele měli za hraní na prvním spolkovém plese (13. ledna 1884) zaplatit rovných 60 zl. Kvůli této vysoké částce se musela dokonce sejít mimořádná valná hromada (23. prosince 1883), přičemž až „po velkých debatách“ slevil Míšek na 40 zl. (Čistý zisk z plesu pak byl 3 zl 22 kr.) Dalším nepříjemnostem se ale nevyhnuli ani pak, např. v roce 1887 jel spolek do Golčova Jeníkova na slavnost, ale hudbu s sebou nebral; ta se však přesto dostavila a „udělala tam dluh, který spolek zaplatil a pak na hudebnících vymáhán byl.“ Z pozdějších zpráv vyplývá, že spolek vlastnil (minimálně některé) hudební nástroje (buben, bubínek, činely), které kapele půjčoval výhradně na své akce, obdobně jako chocholy. To znamená, že pokud hrála pro někoho jiného, chocholy nenosila (a všechny nástroje musela mít své). Zdá se, že kapela řízená Josefem Míškem vystupovala jakoby dvojmo: buď pro spolek (v příslušném odění, s chocholy a snad pod uvedeným názvem), nebo jako běžná kapela. Ostatně to, že vztah mezi spolkem a kapelou byl volný, dosvědčuje i ta skutečnost, že spolek si ji „objednával“ např. aby hrála o Božím těle (přičemž v roce 1890 „průvod dostane hudbu od spolku za 5 zl., ale za koncert si bude hudba vybírat sama, neboť spolek neručí za vybraný obnos.“) Tento poměr je vlastně logický, protože žádný spolek v Chotěboři by sám neměl tolik akcí, aby plně zaměstnal a „uživil“ svoji hudbu. Z dochovaných zápisů není zřejmé, jaký repertoár kapela měla a ani do kterého roku byla spolková.
Zdroj:
Hudební život Chotěboře v období 1862 – 1918 – IS MUNI
https://informace.rozhlas.cz/smyccovy-kvintet-es-dur-adolf-misek-8032393
https://czwiki.cz/Lexikon/Adolf_M%C3%AD%C5%A1ek
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Adolf Míšek Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha
Alfred Planyavsky, Herbert Seifert: Geschichte des Kontrabasses. Schneider, Tutzing 1984, ISBN 3-7952-0426-7.
Friedrich Warnecke: Ad infinitum. Der Kontrabass. Seine Geschichte und seine Zukunft. Probleme und deren Lösung zur Hebung des Kontrabaßspiels. Faksimile originálního vydání z roku 1909, Leipzig 2005, ISBN 3-938601-00-0.